Kardinál Tomášek: seskok parašutisty na neznámé území

Životní příběh kardinála Františka Tomáška nelze do pár slov shrnout lépe, než jak to udělali autoři publikace s podtitulem: „Svědectví o dobrém katechetovi, bojácném biskupovi a statečném kardinálovi“. Od narození Františka Tomáška si v těchto dnech připomínáme 110 let.

František Tomášek se narodil v podhůří Oderských vrchů v obci Studénka 30. června 1899. Otec – nadučitel zdejší školy – záhy zemřel, tak starost o šest potomků převzala maminka. „Děti rostou a nesmějí proto hladovět, jinak by mi umřely. Já už to musím nějak vydržet,“ svěřila se matka svému synu po letech. Rodina se ze Studénky přestěhovala do Olomouce. Jen onemocnění tuberkulózou zachránilo Františka před odvodem na frontu první světové války. Pro kněžství se rozhodl už jako mladý: „V semináři jsem nikdy nepochyboval, zda jsem se rozhodl správně. Žádné váhání, žádná nejistota, vždy naprostá jistota.“ Prvním působištěm novokněze se stala olomoucká farnost u sv. Mořice, záhy začal v okolí působit jako katecheta. V roce 1938 získal Tomášek v Olomouci doktorát teologie, po druhé světové válce se zde habilitoval jako docent a byl jmenován mimořádným profesorem. Po komunistickém převratu v roce 1948 se církev kvůli zachování kontinuity rozhodla tajně vysvětit několik nových biskupů. František Tomášek byl mezi nimi. Aby se ke hlídanému arcibiskupu Josefu Matochovi vůbec dostal, musel tajně v noci přelézt plot a vplížit se do jeho paláce zadním vchodem. Nový biskup sloužil v Bohušově u Krnova. Tady byl v roce 1951 zatčen a odvlečen do internačního tábora v Želivi. „Z kláštera nás denně odváželi na práci… jako je umývání záchodů, nebo na sýpky, kde jsme pod střechou ve strašném vedru, že se z nás pot jen lil, přehazovali lopatami obilí. A mezitím výslechy,“ vzpomínal později na tu dobu Tomášek. Po třech letech byl bez soudu a bez vysvětlení propuštěn a uveden do duchovní správy v Moravské Huzové. V době konání II. vatikánského koncilu dostal jako jediný český biskup souhlas k cestě do Říma. To mu vyneslo nedůvěru vatikánských kruhů i české katolické emigrace. Postupně ale začal tyto obavy rozptylovat.

Druhý dech

V roce 1965 byl arcibiskup Josef Beran jmenován kardinálem, byl propuštěn z dlouholeté internace, ale zároveň byl donucen opustit svou zemi. Součástí této dohody mezi československou vládou a Vatikánem bylo i ustanovení biskupa Tomáška apoštolským administrátora v Praze. Poslušný Tomášek, tehdy ještě člen kolaborujícího Mírového hnutí katolického duchovenstva (MHKD), měl být pouhou figurkou v rukou komunistického režimu. „Pak začalo něco, co nikdo nečekal,“ vzpomíná na tu dobu Jan Sokol. „Mezi šikanami a úskoky režimu nabral něco jako druhý dech.“ P. Aleš Opatrný zase připomíná, že do hlavního města přichází Tomášek „podle běžných představ v důchodovém věku“ a po jedenáctiletém působení ve funkci vesnického faráře. Sám Tomášek svůj přechod z malé moravské vísky do Prahy přirovnal k seskoku parašutisty na neznámé území. Zejména na konci 60. let si Tomášek uvědomoval, že hranice jeho práce nemohou být omezeny na pražskou arcidiecézi. Nakonec se stal jedním ze symbolů Pražského jara, když mj. zrušil prorežimní MHKD a byl u zrodu Díla koncilní obnovy. Stigmatizovaný Padre Pio mu v roce 1968 předpověděl, že se ještě dožije svobody církve ve své vlasti… Po potlačení reformního hnutí ale Tomášek nedokázal zabránit vzniku nové kolaborantské organizace Pacem in terris. „Ustrašená arcibiskupská konzistoř dennodenním našeptáváním: ,Buďte opatrný‘ nepříznivě ovlivnila otce biskupa,“ vzpomínal Václav Vaško. Ano, Tomášek se stal příliš opatrným – dokladem toho je i jeho postoj vůči Chartě 77.

Třetí dech

Kardinálský klobouk přijímá biskup Tomášek roku 1977 ještě z rukou papeže Pavla VI. (zanedlouho usedá i na uprázdněný arcibiskupský stolec), ale rozhodující vliv má na Tomáška až Jan Pavel II. Pár měsíců před legendární velehradskou poutí v roce 1985 se uskutečnila kněžská pouť. Dav skandoval: „Pryč s kolaboranty! Pryč se státním dozorem nad církvemi!“ – a Tomášek odvětil: „To jsou správná slova.“ Jeho bázeň se začínala vytrácet. Tomášek nebyl hybatelem akcí jako Desetiletí duchovní obnovy nebo petice Augustina Navrátila, působil však jako jejich záštita. „Nastala hodina, kdy je třeba probrat se ze spánku,“ říká Tomášek v pastýřském listě k Desetiletí. Tato slova přesně vystihují i jakýsi „třetí dech“ devadesátiletého kardinála. „Když se někdo nedomůže práva (v souvislosti s vírou) normální cestou nebo s pomocí vlastních církevních pastýřů, má možnost obrátit se přímo na mě,“ vybízí kardinál věřící. Na konci 80. let se stává skutečným hybatelem událostí, záštitou církve a dobrým pastýřem. A zcela po právu se stal jedním ze symbolů politických a společenských změn v roce 1989. Padre Pio měl pravdu: Tomášek se jich dožil. Zemřel až 4. srpna 1992. „Ve svém vysokém věku měl v sobě tento Boží muž odvahu a smělost srdce,“ vyznal mu hold Roger Schutz z komunity Taizé.