Musíme milovat, až to bolí!
(Dana Němcová)
Musíme milovat, až to bolí! Nestačí říci: “Miluji.” Musíme tuto lásku vložit do konkrétních skutků. (Matka Tereza)
Slova “miluji tě” dnes vypouštíme z úst jako komiksovou bublinu, která se vznáší nad našimi hlavami s roztouženými výrazy. Říct někomu “miluji tě” je stejně nezávazné jako pochválit mu auto nebo šaty. Slova o tom, že láska je spojená i s bolestí, se zdají být jako nepatřičné rušení této idylky, jako moralizování, které člověku komplikuje život. Copak bolest nezbytně patří k tak úžasnému pocitu, jakým je stav zamilovanosti?
Život nás ale učí, ze láska a bolest spolu chodí v podivné symbióze a vzájemně se potvrzují. Když matka dává život dítěti, tak to vždycky bolí. Pro radost z nového života však matka na bolest hned zapomíná, láska ji promění v tichou radost. Také nemoc dítěte bolí matku víc než noci probděné nad jeho horečnatými sny. A když se dítěti uleví, ulehčí se i matce, ačkoli je po fyzické či duševní stránce vyčerpaná. Lásku samozřejmě velmi bolí, když jí někdo křivdí nebo když naráží na nepochopení a odcizení. Nejvíc ji ale trápí, když neví, co si má počít, aby pomohla tomu, na kom jí záleží.
Matka Tereza svou lásku potvrzovala každodenní bolestí rukou, nohou, často i celého těla. Věděla, jak bičuje déšť, jak bolí hlad a žízeň, jak spaluje sluneční žár, jak dotírá zima v noci bez přístřeší. Láska pro ni nebyla jen slovem, komiksovou bublinou bez obsahu, ale všední žitou realitou.
Je zapotřebí, abychom si položili nepříjemnou otázku: Když říkáme, že milujeme, vydáváme se opravdu cele? Není to spíš tak, že chceme milovat, ale nechceme trpět? Bolest si nás ale stejně najde, i když nejsme odhodláni k oběti. Smrt nám vposledku vezme i to, co nám bylo nejdražší. Jen opravdová láska a vydanost snižuje práh naší choulostivosti. Takovou lásku spojenou s obětí potom přijímá a proměňuje v radost sám Pán.
(z knihy "Matka Tereza s Danou Němcovou" , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.