OSUDY LÁSKY VE SVĚTOVÉ LITERATUŘE

(Anselm Grün)

Světová literatura se hemží příklady, jak se láska může stát tragédií, jak ztroskotá a stáhne člověka do propasti. Kolik tu existuje různých trojúhelníků! Muž miluje vdanou ženu, která je pak zmítána mezi oběma muži. Tak to popisuje Graham Greene v románu Konec dobrodružství. Hrdina této knihy - spisovatel Bendrix - miluje atraktivní Sáru, provdanou za bodrého úředníka Henryho. Sára i Bendrix při své bouřlivé lásce zároveň zakoušejí, že nejsou pravé lásky schopni. Sára si do svého deníku zapisuje: "Vždycky jsem si přála, abych byla žádaná, obdivovaná. Zmocňuje se mě strašný pocit nejistoty, obrátí-li se nějaký muž proti mně anebo ztratím-li nějakého přítele. Chci vlastnit všechno, kdykoliv, všude." Ačkoliv Bendrix Sáru modlářsky miluje, znova a znova ji trápí - a do jeho lásky se mísí nenávist. Sára musí na konci svého života doznat: "Milý Bože, snažila jsem se milovat, a tak jsem všechno zcela zničila." Cítí, že láska k Bohu je základní podmínkou opravdové lásky k druhému člověku. Dívá se na kříž ve svém pokoji a říká Kristu: "Kdybych mohla milovat tebe, věděla bych také, jak je nutno milovat druhé... Nauč mě milovat! Mne má bolest netíží. Jejich bolest je to, co nemohu snést. Mou bolest mi ponech, ale uzdrav je z té jejich. Milý Bože, kdybys tak mohl na chvíli sestoupit ze svého kříže a mě nechal vstoupit na tvé místo! Kdybych tak uměla trpět jako ty, pak bych uměla také léčit jako ty!" Tak se uprostřed ztroskotání lidské lásky vynořuje tušení jiné lásky, lásky Boha k nám a naší lásky k Bohu. Kdyby naše láska nebyla fixována na lidi, které bychom rádi měli jen pro sebe, nýbrž měla svůj základ v Bohu, byli bychom schopni se navzájem milovat, aniž bychom druhého využívali pro sebe, aniž bychom ho stále zraňovali.

Světová literatura je na tragické lásky bohatá. Tak například Tristan a Isolda, kteří k sobě vzplanuli vzájemnou láskou, a přece se spolu nemohli spojit, protože Isolda náležela králi Markovi. Tento příběh zbásnil Gottried von Straßürg v roce 1210 a od té doby byl zpracován ještě mnohokrát, naposledy Richardem Wagnerem. Tam, kde vládne moc, není místa pro lásku. Kde si muž dělá právní nárok na ženu, nemá láska šanci. Vzpomeňme na Romea a Julii, kteří jsou drceni tlakem dvou znepřátelených italských rodin a východisko vidí jen ve společné smrti. Kde jsou platným kánonem pouze konvence, tam zbývá lásce jediné východisko - smrt. V tomto slavném dramatu popsal Shakespeare propastnou blízkost mezi velkou láskou a smrtí. Pro něho je láska záhadným darem nebes, který přes všechnu temnotu a brutalitu těch, kteří by ji rádi potlačili, slaví nad smrtí triumf. Společnost zřejmě cítí v lásce ohrožení. Pro ni je dodržení řádu důležitější nežli síla lásky, která tříští každou společenskou strukturu. Velcí milenci jsou pronásledováni - a dosti často vehnáni do smrti - závistivci a těmi, kteří přišli zkrátka. Zřejmě to byla i síla Ježíšovy lásky, která tříštila všechnu úzkoprsost zákona, co nakonec zpečetilo jeho osud. Ježíš vidí vlastní ohrožení lidstva v tom, "že stydne láska mnohých" (Mt 24,12). Jeho láska, která je dovršena v bolesti kříže, je trvalým protestem proti vychládání lásky.

(z knihy "Bydlet v domě lásky" , vydal(o):  Karmelitánské nakladatelství )