ROZPLYNUTÍ LÁSKY

(Anselm Grün)

Láska však neztroskotává jen proto, že ji její okolí neakceptuje, nýbrž i proto, že se začne rozpadat sama v sobě. Mnoho rozvodových tragédií ukazuje, jak bolestně může láska končit. Zmiňme například ženu, která sice už na začátku svého vztahu poznává mužovu uzavřenost, přesto však věří, že ho může zdravě milovat. Pak ale musí po pětadvaceti letech poznat, jak ji manžel ustavičně podváděl s jinými ženami a využíval ji jako levnou pracovní sílu. Teď už jí nemá co dát. Dokonce ji zraňuje tím, že svou nezodpovědností i finanční základnu jejího života. Ona věřila v lásku a vložila do ní veškerou sílu - a teď stojí před hromádkou střepů svého života. Její láska byla zneužita - ona sama podlehla iluzi. Jak nekonečně to bolí, musí-li si člověk takovou skutečnost doznat!

Mnoho milenců zažívá zvrat své zamilovanosti v podobě vystřízlivění, často i v odcizení. Zamilovaní si přísahají věčnou věrnost - a už za pár týdnů poté mezi nimi dochází k třenicím, při nichž city ustupují do pozadí. Oba se diví, že z euforie zamilovanosti nezbylo nic. Předhazují jeden druhému, že se tak změnil, že na něm není už nic, co by bylo hodno milování. Nedovedou si prostě vysvětlit, že se v nich láska rozplynula. Tím musí být podle jejich názoru vinen jedině ten druhý. Rezolutně odmítají, že by to mohlo mít něco společného s jejich vlastní projekcí.

Takovéto rychlé rozplynutí lásky ovšem většinou naznačuje, že jsme měli rádi jen svůj obraz toho druhého, a ne jeho skutečnou podobu. Rozbije-li se však obraz a druhý se ukáže ve své podstatě, začne se vypařovat i láska, která vysněnému obrazu patřila. Ernst Bloch k tomuto fenoménu říká: "Mnoho počátečních obrazů se nerado stává tělem - především když se sen živil více zamilovaným snílkem než milovaným, jemuž platil. Romantické duše, velmi zamilované do pohádkovosti své mladé lásky, skutečnosti ale vzdálené, se tudíž všeobecně vyznačují strachem před naplněním a speciálně nenávistí k manželství." Pravá láska nehledá obrazy toho druhého: přijímá ho takového, jaký je. Tak to ve svém Deníku popsal Max Frisch: "Je pozoruhodné, že nejméně toho můžeme říci o člověku, kterého milujeme takového, jaký skutečně je. Prostě ho milujeme. A právě v tom spočívá láska - kouzlo lásky, že nás udržuje v proudu živoucnosti, v naší ochotě někoho následovat, ať se bude vyvíjet jakkoliv."

Mnozí nevědí, odkud tak náhle přichází zvrat citů. Často cítí vůči druhému pocity jak pozitivní, tak i negativní. Někdo se například zamiluje a touží po druhém. Náhle se v něm zrodí pochyby, zda je mu ten druhý skutečně věrný a zda ho skutečně miluje. Už takováto pochybnost živí pomstychtivost. Vzápětí se vynořují myšlenky, jak druhého ranit. Tyto pochybnosti často nemají žádný reálný důvod. Člověk si toho o druhém vymyslí tolik, že už nemusí být schopen rozeznat, zda jde o jeho domněnky, nebo o realitu. Ale i myšlenky na případné nežádoucí chování milovaného mohou náhle vzbudit podrážděné, depresivní, žárlivé city, a ty pak lásku ohrožují.

Je velmi zvláštní, jak blízko si jsou láskyplné a nenávistné myšlenky a city. Vzájemně se mísí a ukazují, jak křehká je naše láska. Leckdy si vymýšlíme, jak zranit sebe samé, aby tím byl zraněn ten druhý. Nebo svými slovy co nejvíce jitříme rozmanitá poranění milovaného člověka. Chceme druhému ukázat, že dovedeme žít i bez něho. Dáme mu najevo nezájem a zanecháme ho v bezradnosti. Ale běda, kdyby z našeho chování chtěl vyvozovat důsledky! To bychom byli hluboce uraženi a zraněni.

(z knihy "Bydlet v domě lásky" , vydal(o):  Karmelitánské nakladatelství )