Šťastná láska není zdaleka samozřejmostí,

aneb zápletky lásky

(Anselm Grün)

(Struktura textu této kapitoly: Osudy lásky ve světové literatuře, Rozplynutí lásky, Přemrštěná očekávání, Láska a žárlivost)


To, co Dostojevský ve svém románu Idiot popsal jako lásku zabíjející, představuje fenomén, s nímž se často setkáváme i my. Ať lidé touží po pravé lásce jakkoli intenzivně, přece často zakoušejí, že se jejich cit promění v nenávist, žárlivost, v pomstu, dokonce v ochotu milovaného člověka zahubit. I když je láska ještě v plné síle, přece se do ní mísí pochybnosti, zda mě ten druhý skutečně miluje tak výlučně, anebo zda snad nemiluje jiné více než mě. A odrážet takové myšlenky není vůbec lehké: mohou se uhnízdit v srdci a zatemnit je. Cítíme, že šťastná láska není zdaleka samozřejmost - vždycky je ohrožena pochybami o lásce toho druhého a vlastní neschopností umět skutečně milovat.

Mnozí zaměňují lásku s vlastněním. Rádi by měli milovaného člověka jen pro sebe - dívají se na něho jako na majetek, o nějž se s nikým nehodlají dělit. Drží ho na uzdě, aby mohl mít rád jedině je. Žena žárlí, protože její přítel mluví s jinou ženou. Muž nesnese, že jeho žena jde k přítelkyni, s níž si dobře rozumí. Má pocit, že by s ní mohla mluvit o něm a o jejich vztahu. Žárlivost se podobá vězení, do něhož zavřeme svého partnera. Nesmíme udělat nic, co by v něm mohlo probudit žárlivost. Ale čím více milovaného člověka držíme na uzdě, tím více ho sužujeme a vytváříme v něm agrese, dokonce i nenávist.

Často nejsme schopni skutečné lásky, protože naše láska je určována předchozími zážitky. Jako dítě jsme třeba získali zkušenost, že jsme byli opuštěni právě ve chvíli, kdy jsme matku nebo otce nejvíce potřebovali. Byli jsme ponecháni sami sobě, když jsme ve své dětské postýlce volali o pomoc. Museli jsme si lásku rodičů vykupovat tím, že jsme byli obzvláště hodní a že jsme se přizpůsobovali přáním rodičů. Splnili jsme jejich očekávání. Báli jsme se, že rozhádaní rodiče od sebe odejdou, a my je ztratíme. Anebo jsme zakusili lásku, která sice všechno dá, ale zároveň si vynucuje vděčnost. Anebo jsme ve své lásce k rodičům poraněni tím, že jsme se svou potřebou po blízkosti a něžnosti v jejich očích zesměšnili. Naše schopnost lásky je zmenšena životními frustracemi a neurotickými strukturami, které s sebou vláčí snad každý z nás. Umění zralé lásky od nás vyžaduje dlouhého usilování.

(z knihy "Bydlet v domě lásky" , vydal(o):  Karmelitánské nakladatelství )

(Struktura textu této kapitoly: Osudy lásky ve světové literatuře, Rozplynutí lásky, Přemrštěná očekávání, Láska a žárlivost) .... budou pokračovat....příště...Pavi