Válka rozumu a emocí

Většině z nás rodiče vštěpovali, že musíme být chytří, abychom v životě uspěli. Zdůrazňování rozumu ale bylo vykoupeno zapuzováním emocí jako něčeho přízemního. „Nemáš právo brečet. Jdi do pokoje a přemýšlej, co jsi provedl.“ Taková výchova vede nutně k tomu, že dítě nerozvíjí dostatečně svou osobnost.

„V poslední době se v psychologii věnuje stále větší pozornost novému pojmu, a to emoční inteligenci nebo afektivní inteligenci.

Tradiční pohled na inteligenci, který silně ovlivnil naši společnost, lze shrnout takto:

• Inteligence tkví v objektivním a přesném zpracování faktů.
• Je předurčena geneticky a nemění se.
• Náš osud je do značné míry předurčen našim inteligenčním kvocientem.
• Emoce v inteligenci nezaujímají vůbec žádné místo.

Není divu, že při takovémto chápání inteligence emoce upadly v nemilost. Je si vzpomeňme na ony úžasné větičky z dětství: „Buď rozumný, chovej se jako velký kluk, kdo je inteligentnější, ustoupí, vždyť už máš rozum.“ Atd.

Novější vědecké práce zkoumají schopnosti mnohem důležitější pro úspěch než ty, které se měří v testech inteligence. Zdá se, že inteligenční kvocient představuje mezi faktory podporujícími společenský úspěch nanejvýš 20 %.

Současný pohled na inteligenci nyní nasvědčuje tomu, že:

• emoce hrají významnou úlohu v inteligenci, poslední objevy o stavbě mozku ukazují, že emoce a rozum jsou dvě vzájemně související entity, které odrážejí každá odlišnou funkci propojených mozkových struktur;
• city jsou zásadní pro racionální rozhodování;
• je třeba hledat harmonii rozumu a citu;
• inteligenci lze stimulovat a rozvíjet.

I když emoce dnes mají přinejmenším ve vědecké rovině právo na existenci, byli jsme podrobeni společenským vlivům a příliš často z nás vyrostli lidé neúplně afektivně vyvinutí. V rodinném kontextu, kde emoce dítěte ruší klid rodičů, nemůže docházet k učení emoční praxí. Dítě, které se musí vyrovnávat s hrozbami, když pláče, nebo které je zahnáno do svého pokoje, když se vzteká, se nemůže naučit, jak zacházet se svými emočními silami. Musí se ovládat a stát se rozumným, aniž mohlo rozvinout svou emoční a afektivní inteligenci. Později to, čemu se naučilo, předá svým dětem – emoce jsou špatné, vzbuzují odmítavé reakce a mají se skrývat. Potlačování emocí bude mít bohužel negativní vliv na náš kognitivní vývoj a postihne rozvoj našeho vědomí nezaujatého svědka.

Stanley Greenspan důležitost emoce shrnuje obzvlášť pěkně: „… Podle našeho pozorování je jejich zásadní úlohou vytvářet, uspořádat a sladit mnohé z těch nejdůležitějších funkcí mysli. Ve skutečnosti právě emoce zažívané na začátku i v průběhu života jsou u zrodu intelektuálních a abstraktních schopností, sebevědomí a smyslu pro morálku. Kupodivu právě ony po celý život vytvářejí širokou škálu kognitivních procesů. Emoce a pocity jsou u zrodu veškerého tvořivého myšlení.“

Svět rozumu a svět emocí nejsou vůbec protikladné, nýbrž společně pracují na harmonizaci našeho bytí. Můžeme lépe pochopit důležitost prvního afektivního pouta z dětství a potřeby ovzduší bezpečí, které je nezbytné pro plné rozvinutí našeho potenciálu. I to nejzdravější rodinné prostředí ponechává tento úkol rozvoje nedokončený. Stát se plně zralým dospělým vyžaduje značnou práci na sobě, a co nebylo možné uskutečnit v dětství, musí se dohnat v dospělosti.“(1)

Zbavit se minulosti

Od našeho dětství máme v nevědomí zakódovány procesy, které značnou měrou určují naše chování a prožívání. Tyto procesy si vědomě neuvědomujeme, a proto je nemůžeme sami ani ovlivnit. Kniha „Zbavit se minulosti“ rozebírá psychické poruchy, které se u nás mohou objevit. Zjistíte, proč a jak vznikly, co si s nimi počít, a jak to udělat, aby co nejméně ovlivňovaly partnerský vztah a vaše potomky.