Blízkost živého Boha

Svatý Tomáš Akvinský cituje v jednom svém kázání k slavnosti Těla a krve Páně slova z páté knihy Mojžíšovy, v nichž se vyjadřuje radost Izraele z jeho vyvolení, z tajemství úmluvy. Tato slova zní: „Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je nám nablízku Hospodin, náš Bůh?“ (Dt 4,7). Cítíme Tomášovu triumfální radost z toho, že toto slovo Starého zákona se ve své plné velikosti uskutečnilo v církvi, v novém Božím lidu. Jestliže se totiž v Izraeli Bůh ke svému lidu přiblížil tak, že se skrze své slovo sklonil k Mojžíšovi, pak nyní dokonce sám přijal tělo, stal se člověkem a zůstal člověkem mezi lidmi, zůstal s námi tak intenzivně, že v tajemství proměněného chleba sám sebe vkládá do našich rukou a do našich srdcí. Z této radosti, že se lidé skutečně stali „lidem Božím“, že Bůh je tak blízko, že už blíž být nemůže, se ve třináctém století vyvinula slavnost Těla a krve Páně jako jeden jediný hymnus díků za tuto událost.

My všichni však víme, že to, co je a mělo být nejvlastnějším základem této radosti, je současně největším kamenem úrazu, krizovým momentem, a to od samého počátku. V úryvku z Janova evangelia jsme přece slyšeli, jak už při prvním zvěstování eucharistie lidé reptali a stavěli se na odpor. Toto reptání pak prochází celými staletími a hluboce zasáhlo právě i církev naší generace. Nechceme Boha tak blízko; nechceme ho tak malého, sklánějícího se; chceme ho mít velkého a vzdáleného. A tak někteří lidé kladou otázky, které mají takovou blízkost prokázat jako nemožnou. Jestliže se v následující úvaze věnujeme i několika takovým otázkám, pak nikoli proto, že bychom se chtěli oddávat požitku z probírání tohoto problému, nýbrž proto, abychom se znovu hlouběji naučili „ano“ víry, abychom se znovu naučili přijímat její radost, a tím si také znovu osvojili modlitbu a samotnou eucharistii.

(z knížky Vrchol a pramen, vydalo Karmelitánské nakladatelství.)