Láska se musí přelévat

Jak zdárně překonat úskalí...

( P. Vojtěchem Kodetem OCarm)


Každá láska se musí přelévat. I vzájemná láska manželů musí překročit jejich vzájemné vztahy k širší společnosti - k církvi, k lidem kolem, ke všem potřebným, postiženým...


Druhý vatikánský koncil zformuloval nový pohled církve na manželství. Představuje jej především pastorální konstituce O církvi v dnešním světě a pokoncilní encyklika Pavla VI. Humanae vitae. Pod vlivem hlubšího teologického bádání a pod vlivem hlubšího zkoumání důstojnosti člověka byl rozvinut už svatopavlovský pohled na manželství, jak nám jej předkládá v listě Římanům. Manželství je obrazem lásky Krista a církve. Lásky, ve které Ježíš sám za církev umírá a církev oddaně Krista miluje. Skrze svátost manželství, skrze vzájemnou lásku jsou manželé povoláni ke svatosti. Na tomto základě uvádí Katechismus katolické církve, vydaný v roce 1993, že dvojím cílem manželství je jednak blaho samých manželů a jednak předávání života. Obojí však s sebou nese úskalí. O tom, jak je možné tato úskalí zdárně překonat si povídáme s P. Vojtěchem Kodetem OCarm.

...





Často se stává, že manželé přestávají o svůj vzájemný vztah pečovat s příchodem dětí. Plně se zaměří na rodičovskou roli. Když se po letech děti osamostatní a odejdou z domova, oba manželé najednou zjistí, že se spolu zase musí učit žít, jejich vztah se dostává po dlouhé době opět do středu pozornosti. Někteří to řeší útěkem (ženy k vnoučatům, k náboženským aktivitám, muži k vlastním koníčkům, do zaměstnání). Jak tomu lze předejít?


Velkým problémem v církvi zůstává příprava na manželství. Jednak po stránce informační, a především po stránce vztahové. Mladí lidé, kteří se chystají k manželství, jsou církví vedeni k tomu, aby hlouběji poznávali sami sebe, ve vzájemném vztahu, aby poznávali hodnotu vzájemné lásky, darování se a společně i ve známosti pokračovali v duchovním životě. Pokud je tato etapa lehkomyslností nebo přílišným spěchem, přehodnocením sexuality, opominuta, snadno se stane, že vztah, který měl mít pevné základy v poznání sebe sama, poznání vlastních slabostí a nedostatků, posléze přijetí ohraničenosti partnera, velice záhy narazí na tyto nedostatky. A když manžele spojuje pouze dítě, je zde skutečně velké nebezpečí, že jednoho dne si tito manželé nebudou rozumět. Takže z určitého pohledu by bylo dobře, kdyby děti nemuseli mít hned. Kdyby se mohli společně sžívat, společně budovat domácnost, dostatečně se na příchod dětí připravit.

Ovšem domnívám se, že utíká-li někdo po odchodu dětí z manželství, utíkal ze vztahu již předtím. Třeba právě tím, že utíkal k dětem. Kdyby manželé řešili všechny své problémy při výchově dětí, mohli by spolu řešit i svoji osamělost, svoji eventuální službu v církvi.

Problém zůstává v tom, že lidé manželství podcení. Podcení je jako úkol a jako duchovní cestu. Berou je jako samozřejmost, která se prostě žije sama od sebe. Nic v životě není samozřejmost a vůbec už ne lidský vztah. Zvlášť vztah takové intenzity a takové velikosti jako je manželství. Bůh má o manželství veliké představy a člověk má veliké možnosti. Záleží na tom, do jaké míry je ochoten ve vzájemném vztahu investovat. Jestli partner utíká ze vztahu už v době, kdy je teprve snoubencem či novomanželem, kdy se objeví první problémy, bude o to více utíkat, až odejdou děti. Manželství je třeba žít naplno od samého začátku. Ne s iluzemi, ale s ideály. Podle učení církve s modlitbou, bez spoléhání na vlastní síly. S tím, že jsme si vědomi svých vlastních slabostí a chyb a chceme každý den začínat znovu.





Říká se, že krizový je třetí rok manželství, kdy už manželé jeden o druhém ztratili všechny iluze a do vztahu se jim vkládá stereotyp. Jaký lék na to lze ordinovat?


Nevím, jestli je to právě třetí rok, který je pro manžele nejkrizovější. Jako kněz osmnáct let působící v pastoraci se setkávám s krizemi v manželství, které probíhají snad v každém období. Jedno je jisté, krize je součástí života a také součástí manželství a součástí každého vztahu. Je- li člověk lidsky zralým jedincem, naučí se sám s těmi krizemi potýkat. A v manželství je musí řešit společně. Velkou pomocí může být duchovní doprovázení. Kdyby lidé nepřicházeli ke knězi, až když je nejhůř, dalo by se vyřešit mnoho. A nemusí ani ke knězi. Mohou jít k lidem, kteří mají zkušenost z manželství - ke starší manželské dvojici, ke kmotrům, rodičům. Problém je, že to nebývá zvykem. Častokrát lidé raději vyhledají až v nutném případě nějakou poradenskou pomoc, což je také samozřejmě dobře, i když by se tomu dalo předejít, kdyby přišli už mnohem dříve. Kdyby byli na manželství po lidské stránce lépe připraveni.

Duchovní rozměr manželství a duchovní život úzce souvisejí se všemi problémy v manželství. Jestli je člověk zvyklý s Bohem řešit svůj život, tak s ním bude řešit i manželské problémy. Je-li zvyklý nespoléhat jenom na své síly, modlit se a očekávat vše od Boha, tak to bude dělat i v manželství. Duchovní život manželů předpokládá, že spolu dokáží o věcech hovořit a modlit se za ně. Bohužel se častokrát v praxi setkávám s tím, že je mnoho témat, o kterých manželé nehovoří celý život. A jsou to často právě témata nejdůležitější. Témata jejich vzájemné lásky, nedorozumění, neodpuštění, sexuálního života. To jsou všechno problémy, které při nahromadění vytvářejí velká životní nedorozumění nebo krize. Určitý typ stereotypu přichází v každém vztahu. Je to vždy výzva, abychom sestoupili do hlubších rovin vztahu. Ať jde o přátelství nebo partnerství.

Chtěl bych popřát všem manželům, aby prošli všemi životními krizemi a nakonec aby se skutečně naučili lásce, která nehledá sebe a ve vzájemné lásce aby dokázali překročit veškerá ohraničení, která s životem souvisejí, a dokázali se jednou nabídnout do služeb církve i společnosti. Ať jim k tomu Pán Bůh požehná.



(z knihy "Manželství - soubor různých textů ")