Existují radosti, které nás otevírají druhým a určitým způsobem nás vnitřně posilují; dávají nám jistotu a důvěru v sebe sama, což nás následně uschopňuje lépe chápat naše skutečné potřeby a potřeby druhých a odpovídat na ně.
Takové radosti nás sytí a jsou zdrojem, který nám pomáhá relaxovat, současně nám dávají energii pokračovat v bitvě proti silám, které nás uzavírají ve vězení individualismu, sebestřednosti a strachu. Vedou nás po cestě lásky. Pokud je radost chápána jako cíl sám pro sebe, jako konečná hodnota, vzdalujeme se sami sobě. Když je přijímána jako nasycení a jako poskytnutý dar, otevírá nás druhým. Potěšení pak už není zdí, která nám brání vidět druhé; stává se „prostředníkem“, stejně jako rodiče jsou prostředníky, kteří umožňují dětem začlenit se do světa; bez takového prostředníka se dítě bojí, uzavírá se v samotě, v sebeobraně, stává se agresivním. Díky přítomnosti prostředníka strach mizí a dítě nachází nezbytnou důvěru k tomu, aby vykročilo ke druhým, spřátelilo se s nimi, milovalo je a spolupracovalo s nimi. Taková je radost ve své nejkrásnější podobě.

Pouta vzájemné přitažlivosti mezi mužem a ženou mohou být skutečně naplňující a autentická. S nimi a skrze ně si mohou muž a žena být vzájemně prostředníky, poskytovat si bezpečí v tom, jak se otevírají druhým i světu. Tato přitažlivost je však může také uzavřít v nich samých, ve formě splynutí jednoho s druhým. To brání jejich harmonickému a konstruktivnímu zapojení na místech, kam náleží (ve městě, ve farnosti, atd.) a v celé společnosti.
Výchova obnáší víc než pouhé zakazování falešných radostí; spíše má pomoci objevit zdroje radosti, které člověku přinášejí hluboký prožitek naplnění a současně mu poskytují bezpečí, pokoj a důvěru. Problémem výchovy je rozeznat, kdy člověka nechat, aby na „vlastní kůži“ poznal, že některé radosti jsou iluzorní a destruktivní, a kdy je lepší takovou zkušenost prostě zakázat – v naději, že lze zabránit špatným zvykům dříve, než zakoření, i když pravděpodobně vzroste frustrace a vztek, které mohou posílit původní touhu. Jednotlivé situace se natolik liší, že je nemožné formulovat přesná pravidla. Důležité je snažit se poznat, jaké postoje danému člověku umožňují lidsky a duchovně růst.

(z knihy Jako muže a ženu je stvořil, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.)