Otcovství (a mateřství)

Je samozřejmé, že mluvím-li o otcovství, mám na mysli i mateřství

(Louis Evely)

Struktura textu:
- Slovo úvodem /Mnoho mužů má děti, ale málo dětí má otce./
- Co znamená otcovství? /Je to naše schopnost být dobrými k těm, kdo jsou na nás závislí. Nikdo a nic nemá takovou moc nad naším srdcem, jako ten, kdo je na nás úplně závislý./
- Výchova dětí. /Děti si všechno pamatují a jak jednají podle toho, co si vy o nich myslíte. Dítě nemá žádný důvod k tomu, aby si důvěřovalo. Jediným důvodem k sebedůvěře je, že vy důvěřujete jemu. Ten, kdo není přijat, nemůže přijímat. Ten, kdo není milován, neví, co to je milovat./
- Náboženská výchova dětí. /Je ještě něco horšího než otázky bez odpovědi - jsou to odpovědi bez otázky. Dítě má zázračnou schopnost v náboženské oblasti napodobovat. V oblasti náboženské jste nejen otcem a matkou, ale též bratřími a sestrami svých dětí a dokonce ještě synové a dcery. V této oblasti se můžete učit i od svých dětí a můžete si s nimi vyměňovat názory./



*****



Slovo úvodem:

"Mnoho mužů má děti, ale málo dětí má otce."


Chtěl bych k vám promluvit o otcovství, ale je samozřejmé, že mluvím-li o otcovství, mám na mysli i mateřství.

Zdá se mi, že láska otcovská i mateřská svou hloubkou a intenzitou přesahuje všechny druhy lásky, dokonce i lásku manželskou. Dokonce se k ní i vztahuje a podobá se jí ve všem, co je v ní nejlepšího a nejnezištnějšího.

Opravdová žena je trochu matkou i svému muži. Kolikrát ho jen musí přivést znovu na svět! Ovšem já nemám zrovna příliš v lásce ženy, které jsou příliš mateřské. Mohou snadno způsobit, že muž ještě víc zdětinští - má k tomu už tak velký sklon. Není to dobré znamení, když muž říká své ženě "maminko".

Ale právě tak, jako je třeba neustále přivádět děti na svět, vracet je sobě samým, dávat jim důvěru v život a provázet je do neznáma, stejně musí žena neustále znovu přivádět na svět muže a živit ho tím olejem, který způsobuje, že muž ve světě zazáří. V té míře, jak žena svému muži věří, jak ho podpírá a jak v něj doufá, bude mít i muž úspěch a nakonec uvěří sám v sebe.

A muž je své ženě trochu otcem. Kolikrát načerpala v jeho objetí důvěru, naději, odvahu. Manželé si vzájemně pomáhají k svému obrození a jeden pro druhého může udělat to, co on sám pro sebe udělat nedovede.

Žena mívá čas od času závratné deprese, jaké by žádný muž nepochopil, a zná okamžiky, kdy naprosto ztrácí sebejistotu. To se děje přesto, že žena je sebejistější než muž, a proto nakládá na sebe (nebo on na ni) vyřizování všech nepříjemných záležitostí. Muž totiž často ztrácí odvahu a říká ženě: "Půjdeš tam a řekneš, že s tím nesouhlasíme."

Žena je totiž podobná plavci na plachetnici. Dělá senzační cesty, ale neodvolatelně musí počítat s chvílemi, kdy je naprosté bezvětří. Muž naproti tomu má svůj malý, pravidelně běžící motor. Má-li motor poruchu, je možno ji opravit. Muž má pro tyto okamžiky svou ženu nebo začne pít, spát nebo dokonce rozumovat. To žena dělat nesmí. A tak je muž zmaten, když vidí, kdo jej obyčejně předstihuje nebo kdo jej vede, když se náhle začne potápět jako kámen.

Povinnost, kterou mají manželé jeden k druhému, má něco společného s otcovstvím a mateřstvím. Vyzdvihuji-li tuto rodičovskou lásku nad lásku manželskou, není to proto, že by tato láska nevyžadovala vzájemnost (je to správné a každá láska si má přát, aby byla projevována vzájemně). Také to není pro tělesný ráz manželského spojení (buďme nedůvěřiví k netělesným láskám, čistě "duchovním").

Vyzdvihuji lásku rodičovskou proti lásce manželské proto, že v lásce rodičů k dětem jde o nepodmíněný závazek. Tento závazek by měl existovat i v lásce manželské, ale ta k němu často ztrácí odvahu.

Když jde o lásku k dítěti, pak nikdy na tento závazek nezapomínáme, nikdy si nepřiznáváme právo ztrácet odvahu a neúnavně začínáme vždy znovu. Stejně však máme být zavázáni muži nebo ženě, když jsme je opravdu milovali.



Co znamená otcovství?

- Je to naše schopnost být dobrými k těm, kdo jsou na nás závislí.
- Nikdo a nic nemá takovou moc nad naším srdcem, jako ten, kdo je na nás úplně závislý.


Co znamená otcovství? Je to ta největší náboženská zkušenost, ke které můžeme dojít. Bůh je Otec. Není jiná možnost, jak se "zbožštit", než stát se otcem nebo matkou. Je jediná možnost, jak se stát Bohem - stát se otcem. Kdybyste byla vstoupila do kláštera, říkali by vám "Matko". Když má někdo ke mně důvěru, říká mi: "Otče, odpusťte mi, zhřešil jsem."

Otec Bouyer ve své knize "Smysl mnišského života", která je pro můj vkus trochu moc eschatologická, říká, že naplněním mnišského života je duchovní otcovství. Je to upozornění pro všechny, kdo si myslí, že kontemplativní lidé jsou ztraceni v Bohu. V jistém okamžiku se má mnich stát Otcem, jinak jeho mnišský život nebyl úspěšný. A to si ověřuji na životech všech velkých zakladatelů řeholí, na oněch zářících příkladech mnichů, učitelů duchovního života a dokonce i poustevníků na poušti - všichni nakonec založili komunitu. Člověk se nemůže přiblížit PRAVÉMU Bohu, nestane-li se Otcem nebo Matkou.

Co to znamená být Otcem? Co je to být Matkou?

Řekl bych, že ten, kdo není Otcem, kdo není Matkou, je lišák, prospěchář, který vyrábí věci, které mu slouží, získává věci, které mu patří. Naproti tomu Otec nebo Matka jsou v podstatě naivní lidé, toužící po bytostech, jimž by dali život a radost ze života, které by oživovali svým životem, které by svou radostí těšili a dali jim poznat i kouzlo své radosti, radosti být Otcem či Matkou.

Učíte své děti, aby i ony se dovedly stát Otcem či Matkou? Tak to udělal Bůh s námi. Bůh, který je Otcem, je ta naivní bytost, která stvořila svět a tvory, aby jim mohla dávat sama sebe, svou velkomyslnost a radost.

Je třeba udělat malou výtku sv. Ignáci. Není nic, co by bylo víc pohanské než definice sv. Ignáce: Základ, první týden, východisko: "Člověk je stvořen, aby chválil Boha, sloužil Bohu, a tak spasil svou duši." Kolik slov, tolik bludů! Dokonale shrnuté pohanství! Bůh že stvořil člověka, aby ho chválil, aby mu sloužil? Viděli jste už otce, který má děti, aby ho chválily, aby mu sloužily? To by byl egocentrismus, který by všechno vztahoval na sebe. "Bůh stvořil svět pro svou slávu." Pořád se opakuje táž myšlenka.

Co je však Boží slávou? Ukázat, jak dovede milovat! Bylo by třeba říci: "Bůh stvořil člověka, aby sloužil člověku a aby miloval lidi tak, až se i tito lidé naučí milovat ostatní a sloužit jim." Otec nemá děti pro svou slávu. Nemá děti proto, aby ho chválily a aby mu sloužily. To je krajně pohanské! Bůh stvořil člověka, aby sloužil lidem, aby miloval člověka a aby ho mohl povýšit. Slouží mu a miluje ho tak, aby se člověk mohl stát Bohem pro své bližní, aby se mohl stát Otcem.

Bůh nejen že dává člověku všechno, co má, ale dal mu i dar, aby se sám dovedl dávat, aby se dovedl stát Otcem, Matkou. Přiblížil nás k sobě v tomto dobrém smyslu: Dal nám poznat příchuť Boží radosti, příchuť Božího života, že člověk touží po tom, aby se stal také Bohem, Otcem, Matkou.

Bůh slouží lidem. Bůh stvořil svět, aby ukázal, jak dovede milovat. Bůh stvořil svět, aby se mohl vtělit. Vrcholem stvoření je ukřižování. Bůh neměl jiný cíl než velikost své lásky.

Otcovství znamená ukázat velikost své lásky, ukázat do jaké míry dovedeme trpět, tvořit, sloužit. Otcovství je právě tak duchovní jako fyzické. Každý je povolán k tomu, aby se stal Otcem či Matkou, a to na celý život. Je to neomezená duchovní plodnost.

Zde máte své nesmazatelné připodobnění Bohu. Kristus řekl: "Je to zvláštní, jak jste špatní," - mám rád tento realismus - "ale přesto dovedete být dobří k dětem!" Zde máte to nesmazatelné připodobnění Bohu!

Můžete si to ověřit např. na nepřizpůsobivých, těžko vychovatelných dětech. Nic je tak nemate, jako když k nim mluvíte všeobecně o otci. Neměly otce, byly potlačovány, tak revoltují. Mluvit s nimi o Bohu - Otci, je jistě to poslední, co by se mělo dělat. Jak jim však vštípit smysl pro Boha - Otce, když otce neměly? Podle mého názoru je zde jen jediná cesta: udělat je zodpovědnými za někoho slabšího, chudšího, než jsou ony. Otcovství se nerozvíjí jen skrze otce a matku, ale je nesmazatelně vepsáno v nás: je to naše schopnost být dobrými k těm, kdo jsou na nás závislí. Je jedna přímá cesta. Když nám nebyl dán pravý otec a pravá matka, je jediná cesta, totiž obrátit se k Otci a k Matce, abychom byli schopni stát se jimi pro ty, kdo na nás závisí. Zde máte cestu!

Když chtěl Bůh zasvětit Abraháma do křesťanského náboženství - Abrahám je první křesťan, otec křesťanů, proto se říká při mši "náš otec Abrahám" - když mu Bůh chtěl ukázat sám sebe, víte, co udělal? Neposlal ho do náboženského kursu ani na exercicie, nekázal mu, ale učinil ho otcem, dal mu - jak se dnes říká - existenciální zkušenost. Učinil ho otcem v 99 letech. Vidíte, vždycky je naděje. Bůh mu dal pochopit, že jen on ho mohl učinit otcem. Jeho jedinou náboženskou výchovou bylo otcovství. Tato výchova byla dokonalá. Abrahám objevil, že největší moc nad námi má tvor dokonale na nás závislý.

Nikdo a nic nemá takovou moc nad naším srdcem, jako ten, kdo je na nás úplně závislý. Jsme velmi nezávislí, když se jedná o lidi, kteří stojí nad námi. Jsme tedy opravdu nezávislí na svých rodičích a na svých představených. Je snadné být neodvislý od lidí, na nichž závisíme. Jsme však velmi závislí na lidech, kteří závisejí na nás. Proti nim jsme úplně bezbranní. Zde je naprostá vzájemná odpovědnost. Nemůžeme se těchto lidí zbavit, nemůžeme jim něco odříci.

/.../

Snad je jádro křesťanství v tom, když pochopíme, že Bůh je na nás víc závislý než my na něm. Že jsou rodiče víc závislí na dětech než děti na rodičích. Budoucnost dětí záleží v tom, že se osvobodí od rodičů. Budoucnost rodičů je v tom, že zůstanou dětem k dispozici.

Ano, jsme závislí na Bohu v řádu milosti, života, existence, odpuštění. Bůh je však na nás závislý v řádu lásky, protože nás miluje o tolik víc než my jeho. Je tedy o mnoho víc závislý na nás, než my na něm. Pohleďte na svého ukřižovaného Boha a uvažte, kdo víc na kom závisí, kdo víc visí, kdo je víc připoután, víc závislý, bezmocnější, zranitelnější? A tak pochopíte Tajemství otcovství i to, co říká Kristus z kříže: "Kdo vidí mne, vidí Otce."

Otec je v podstatě ten, kdo není vůči druhému pojištěn. Bůh se vůči nám nijak nepojistil. Řekl: "Nechám jim úplnou svobodu, budu je však tolik milovat, budu jim tak často odpouštět, budu je tak trpělivě snášet, že se nakonec probudí a budou mne milovat tak, jak miluji já je."

Když vstoupíte do manželství, je zbytečné, abyste se pojistili tak, aby vaše žena byla vždy trpělivá, tichá, oddaná, okouzlující. Stejně je zbytečné pojistit se, aby váš manžel byl vždy hovorný, galantní, pozorný, úslužný. Máte jen toto pojištění: "Budu ji tak velice milovat, tak trpělivě snášet, budu jí tak často odpouštět, že se nakonec probudí a bude mne milovat tak, jak já ji miluji." A s dětmi je to totéž. Je zbytečné, abyste si je vybírali v soutěži miminek, v níž se udělují ceny. Nejste pojištěni, že vaše děti budou normální, inteligentní, zdvořilé, že budou dobrými žáky, uctivé a poslušné. Ale "budu je tak milovat, tak trpělivě snášet, tak často jim budu odpouštět, že se nakonec probudí a budou mne milovat tak, jak já je miluji." To je podle mého mínění tajemství otcovství a tajemství pravé lásky.

Struktura textu: Slovo úvodem / Co znamená otcovství? / Výchova dětí. / Náboženská výchova dětí.




Výchova dětí

- Děti si všechno pamatují a jak jednají podle toho, co si vy o nich myslíte.
-Dítě nemá žádný důvod k tomu, aby si důvěřovalo. Jediným důvodem k sebedůvěře je, že vy důvěřujete jemu.
- Ten, kdo není přijat, nemůže přijímat. Ten, kdo není milován, neví, co to je milovat.


Náboženská výchova - to je zjevení Otce. To první poslání, jímž jsme z hlediska náboženského pověřeni, je, abychom dětem toto otcovství zjevili. Bohužel, představa Boha v srdcích našich dětí zůstane vždy spojena s představou, kterou si učinily o nás. Představa Boha v srdcích vašich dětí je obraz, který se podobá vám. Je to správné, ale ještě víc je nutné poskytnout dětem pomoc, aby tuto představu překonaly. Rodiče, kteří věří, že jsou dokonalí a že se nikdy nemýlí - to je zdrcující! Když se mýlíte, musíte to svým dětem přiznat. Musíte se jim přiznat, že jste slabí, že jste občas nervózní nebo nespravedliví, aby se vaše děti dostaly se svými představami Boha nad vás. Stali jste se totiž nechtěně obrazem Boha, a to může mít nepředstavitelné následky, dobré i špatné!

Vaše děti dlouho věřily, že jste všemocní, vaše přítomnost stačila k oddálení i ke zdolání každého neštěstí, nemoci nebo úrazu. Děti, které byly ubytovány v našich jeslích, nám říkaly: "Kdyby tu byla maminka, hned bych se uzdravil." My jsme nebyli nic platní, ale maminka.... Všechny dětské rozhovory ve školách začínají: "Moje maminka, já..." nebo "můj tatínek, já..." a pak následuje neuvěřitelné a dojemné přehánění, ale děti tomu věří! Dítě může poznat milosrdnou všemohoucnost jedině skrze vás.

Také spravedlnost je rodinnou zkušeností. Mimo rodinu nachází dítě jen nespravedlnost. Tak ve škole mívají úspěch hlavně ty děti, které podvádějí, které dovedou lichotit, silnější vítězí ve hře, i když není dobrým hráčem. Naproti tomu v rodině dostane každý to, co mu patří, protože matka se nedá oklamat. Dítě je v hloubi svého srdce nadšeno nestranným soudcem, ale bude moci věřit Boží spravedlnosti, jen když bylo předtím dlouho živeno tou vaší.

Ale obzvláště láska je zkušeností rodinnou. Dětem se často říká, že Bůh je láska, ale co mohou ti chudáčci vědět o jednom i o druhém, když to nepoznali v rodině? Co jim to má říci, že Bůh je láska, když neviděli, jak se milujete, když nepoznali tuto hlavní zkušenost, jíž je tak málo dětí vyzbrojeno pro život!

Jaká mocnost vládne světem? Jsou to peníze? Je to násilí? Technika, propaganda? Na co si hrají vaše děti? Hrají si s revolvery, auty, hrají si na lupiče? Nebo pochopily v rodině, že jedinou tvořivou silou je láska?

Povšimli jste si v evangeliu slov, že "kdo udeří mečem, mečem zahyne"? To není odsouzení vojenské služby. Sv. Jan Křtitel řekl vojákům: "Konejte své řemeslo, ale nevydírejte!" Nevěřím, že námitka svědomí je závazná. Věřím jen, že člověk se pro ni může svobodně rozhodnout, že je prorocká, ale není nutná. Kristus řekl: "Vstupujete do bludného kruhu. Ten, kdo udeří mečem, mečem zahyne." Tyto způsoby ničení vytvářejí nekonečný řetěz násilností. Skutečný křesťan by měl vystoupit z tohoto bludného kruhu, z této slepé uličky.

Vytvořit život ve světě může jen láska. Ostatní síly se mohou jevit jako účinné, gigantické, nepoměrné k lásce, ale přesto jsou to síly destrukce. Jedině láska nám zjevuje nové bytí. Ostatní síly vyvolávají mechanicky opačnou reakci, ale změny v historii vznikají jen vlivem a působením lásky. Dávají vznik stavu svědomí.

Čtěte evangelium: "Pravím vám, milujte své nepřátele, dobře čiňte těm, kdo vám ubližují, modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Budete jako Otec, který je v nebesích." Co to znamená? Nezaujímejte postavení proti někomu nebo něčemu! Nenapodobujte svého protivníka! Nenechte se uzavřít do bludného kruhu, kde platí zásada: "Udělám ti to, co jsi udělal mně." Buďte vynalézaví! Buďte tvořiví! Buďte jako Otec, který nechává slunce svítit na zlé jako na dobré, padat déšť na nespravedlivé jako na spravedlivé. Vytvořte nové situace. Vyjděte ze situací ztrnulých! "Kdo udeří mečem, mečem zahyne." Není v tom žádný příslib budoucnosti, žádný příslib života. Není to vždy nesprávné a jsou okamžiky, kdy se nedá nic jiného dělat. Křesťan by však měl být tak vynalézavý, aby vytvořil něco jiného.

Zkušenost lásky získává dítě v rodině. V rodině dítě poznává, co znamená milovat a co je jedině pravé štěstí. Bez této rodinné zkušenosti je jeho životní schopnost potlačena, omezena a hluboce narušena.

Tuto zkušenost lze naštěstí získat několikerým zrozením. Dítě se rodí několikrát. Jsou různá období, kdy dítě jaksi znovu začíná svůj život: je to sedm, dvanáct a osmnáct let. Je několik zrození, ale jestliže dítě aspoň v jednom z nich nenalezne lásku, zakrní.
Řekl jsem vám již, že: "Ten, kdo není přijat, nemůže přijímat." Ten, kdo není milován, neví, co to je milovat. Nevědomky požaduje vše, protože nic neobdržel. Uchvacuje celé místo, protože žádné nemá. Ti, co byli opuštěni, jsou nenasytní. Nemají nikdy dost, protože nemají nic. Děti, které jsou nespokojené v rodině, potřebují více lásky, protože jí nedostaly potřebnou dávku. Máte-li takové dítě, je to tím, že se cítí narušené. Zlepšení docílíte jen tak, že se budete snažit napravit je tak, že dostane onu dávku, kterou potřebuje. Rozumějte dobře: dostane ji jakýmkoli způsobem, ale dostane ji. Buď tak, že mu ji dobrovolně dáte, nebo si ji vynutí nesprávným chováním, potížemi v práci, nebo dokonce újmou na svém zdraví. Když inteligentní dítě nepracuje, je to prosté - chce vám působit nesnáze. Dělá na vás nátlak každým možným způsobem, aby vzbudilo váš zájem týmž ubohým způsobem, jakým byl omezen.

A bohužel ve většině rodin je porušena rovnováha, protože matka je mateřská a otec je příliš často nepřítomen. Musím těmto pánům říci několik nepříjemných slov. Problém otcovství je stanoven. Řekl jsem, že muž musí být k otcovství vychován, musí se mu vyučit. Viděl jsem sice neobyčejné otce, u nichž se zdálo, že jim tento dar byl vrozen, ale to je velmi vzácný zjev. A bohužel podmínky naší civilizace během staletí způsobily, že otec se domnívá, že je osvobozen od svých otcovských povinností, že se může opírat o svou ženu, která vykonává své mateřské povinnosti za oba rodiče.

Nedávno jeden z mých přátel, který je profesorem, navrhl asi čtrnáctiletým dětem tento námět pro slohový úkol: "Jak si představujete svůj budoucí domov? Jakým otcem nebo matkou chcete být?" A představte si, že ve dvaceti sedmi ze třiceti úkolů si tyto děti stěžovaly na své otce. V sedmadvaceti!

Doma je klid, dokud tam není otec. Sotva se vrátí, zavládne hrůza. Matka je strachem nervózní, protože chce děti chránit a docílit, aby byly klidné, aby se vyhnuly výbuchům. Otec - řekl jsem však, že všichni otcové nejsou takoví - se snaží kompenzovat svou nepřítomnost doma buď tím, že děti nemírně rozmazluje, nebo naopak tím, že je nemírně přísný. A tak matce nezbývá, než aby tyto škody napravovala.
Nicméně však dítě potřebuje otce stejně jako matku. I dcera, protože existují otcové, kteří se zabývají jen chlapci. Je třeba slyšet, s jakým přízvukem rodiče sdělují, že mají čtyři, tři nebo jen dvě dcery. V tomto přízvuku zní omluva i pocit pokoření, provokující k soucitu. Už to sice přestává, ale velmi pomalu.

Nechť otcové vezmou na vědomí, že je jich naprosto nutně třeba k tomu, aby se jejich dcera narodila. Jedna holčička si komicky stěžovala: "Nemám štěstí, všichni muži, které mám ráda, už někoho mají. Tatínek má maminku a Pán Bůh Pannu Marii." Tím vyjádřila, že nemá budoucnost. Neměla žádný podnět ke svému růstu.

Otec je ten, kdo nabádá svou dceru k tomu, aby rostla. Má-li dívka toužit po tom, aby rostla, musí cítit, že se může líbit muži. Je na otci, aby přivedl dceru k její matce, aby jí dal naději, že se své matce vyrovná, aby toužila stát se ženou. Právě tak záleží na matce, aby dovolila svému synu ztotožnit se se svým otcem, protože otec se matce líbí. Chlapci i děvčata potřebují otce, protože potřebují matku.

Matčino místo je zřejmě lepší, protože matka je bližší. Proto je její důležitou úlohou, aby byla prostřednicí mezi dětmi a manželem, aby přiváděla jednoho k druhému. Velmi často musí žena - což je pro ni velmi obtížné - udržovat místo nepřítomného otce prázdné a nezaplňovat je. To by její práci komplikovalo. Nemůže sama rozhodovat, musí budit dojem, že se s někým radí, že s někým spolupracuje, protože kdyby ho nahrazovala, působila by ještě větší škodu. Musí toto prázdné místo udržovat a vést děti k otci. Je to delikátní práce, protože děti by spontánně daly přednost tomu, že by se opřely o matku, než aby tápaly v oné prázdnotě. Přece však syn se nestane mužem, když se nebude chtít podobat svému otci, a to je možné jen tehdy, když mu matka dá naději, že je toho schopen. A dcera se stane ženou, jen když jí otec dá naději, že se může podobat své matce.

Na druhé straně muž vždycky potřebuje mít důvod ke své lásce. Žena miluje bez důvodu. Žena miluje manžela, protože je to její manžel, žena miluje své děti, protože jsou to její děti. Bohužel, otcové jsou velmi ješitní, potřebují důvody, milují své děti (nebo odvažují se ukázat jim své city) jen tehdy, jsou-li s nimi spokojeni, mohou-li být na ně hrdi. To však je přesně to, jako stavět káru před voly, protože děti musí být napřed milovány, abyste na ně mohli být hrdí. Budete-li čekat na tento důvod své lásky, můžete čekat celý život. A naopak děti učiní všechno, aby ospravedlnily špatné mínění, které o nich máte.

Nepoznal jsem žádné dítě, které by se nebylo chtělo podobat svému otci nebo své matce, ale málokdy jsem poznal dítě, které by to přiznalo. Obyčejně nemělo odvahu doufat, že se bude podobat otci, a tak předstíralo opak, a tím se bránilo.

To hlavní, co můžete udělat pro své dítě, je, když mu ukážete, že v jeho věku jste nebyli lepší než ono. Stačí jen, když trochu osvěžíte vzpomínky, abyste ospravedlnili toto uklidňující doznání. Patnáctiletá dívenka má malý flirt, zcela nevinný, jehož jediným nebezpečím je, že je tajný. "Proč o tom nepromluvíš se svou matkou?" "Kdepak! Maminka by tomu nerozuměla, měla ráda jen tatínka!" Jsou ženy, které to předstírají, místo toho, aby své dceři řekly, že v jejím věku byly ještě hloupější, místo toho, aby svým dcerám vysvětlily, jak se ony samy vyvíjely. Pak by si dcera řekla: "Maminka je tak báječná, a přece v mém věku nebyla lepší než já! Mám tedy před sebou báječnou budoucnost, všechno je ještě možné!"

Nejlepší službu dělá otec svému synovi, když mu ukáže, jak měl těžké dětství. Syn pak dokáže vyrůst, protože má naději, že vyroste.

Ani byste nevěřili, jak si děti všechno pamatují a jak jednají podle toho, co si vy o nich myslíte. Když řeknete svému dítěti, že je lenoch a povaleč, tak si ulehčíte a už na to nebudete myslet. Naopak dítě si to zapamatuje a zaregistruje. Tento názor se mu stane vězením a krunýřem. Je to strašné, jak lehce můžete zabít své dítě tím, co vám jen tak uklouzlo, dítě to však bere tragicky vážně.

Nejlepší vlastností vychovatelovou je optimismus, poskytování úvěru, důvěra. Dítě nemá žádný důvod k tomu, aby si důvěřovalo. V tomto smyslu je dětství obdobím největší ubohosti. Jediným důvodem k sebedůvěře je, že vám důvěřuje a že vy důvěřujete jemu. Jen vaše důvěra k dítěti se může stát jeho důvěrou. Pocítí-li dítě, že vaše důvěra k němu kolísá, je ztraceno, dává vám úplně za pravdu v tom, co se ho týká. Váš přechodný pesimismus ospravedlní trvalým způsobem. Nečekejte na důvody, které by ospravedlnily vaši hrdost na vaše děti. Otevřete jim neomezený úvěr své důvěry!

V současné době je autorita znevážena. Nemluvím o té osobní vlastnosti, kterou je svobodný postoj a klidné přesvědčení, které utvrzuje ty druhé ve vlastním sebeovládání a dává jim pocit šťastného bezpečí. Tato autorita je nezbytná na rozdíl od té druhé, od "principu autority", úcty k autoritě, protože je autoritou, která je úplně znehodnocena. Na jejím základě už není možno nikoho vychovávat.

Kdysi se žilo v atmosféře pořádku a kázně. Lidé byli zarámováni do struktur, o nichž nikdo nepochyboval, v nichž se děti daly poslušně vést a formovat. V současné generaci však všechno, co je nucené, vyvolává spontánně vzpouru. Když se domníváte, že něco vynutíte disciplínou, ztratíte stejně tolik na svém vlivu. A to je velmi vážná věc, protože vaše děti potřebují, abyste na ně působili svým vlivem, a to tím víc, čím víc odmítají vaši autoritu.

Ve všech oblastech je třeba získat vnitřní souhlas dětí, protože žijeme ve společnosti, která nic nerespektuje ze zásady.

Charakteristickou skutečností pro dnešní dobu je všeobecná tendence opustit svou uniformu, opustit svou sutanu. Nikdo už si neváží znamení autority, cenu má jen člověk, který se za tímto znamením projevuje. Ve světě, kde rodiče nerespektují nic, co si neověřili, nelze očekávat, že děti budou ze zásady poslouchat. Jedině vaše skutečná hodnota něco znamená. Ukažte se takovými! Dětem je už od dvou či tří let třeba vysvětlovat a ospravedlňovat všechno, co jim nařizujete. To rozhodně však neznamená, že máte ustupovat. Je třeba něčeho přesně opačného, je třeba ukládat a vysvětlovat, aby děti pochopily, že neposlouchají své rodiče, ale vyšší zákon, před nímž se i rodiče sklánějí. Děti mají cítit neochvějnost vašich rozhodnutí právě proto, že je vaší povinností vyžadovat na nich poslušnost.

Být podroben osobě mi vždy připadá jako ponížení a degradace. Ne, vaše děti vám nemají být podřízeny, ale vy máte konat své povinnosti vůči nim. To je vaše ospravedlnění, v němž se nakonec rozplyne vaše autorita. Toto ospravedlnění je nutné, protože děti jsou dokonale schopné, aby je mohly pochopit. Děti jsou však příliš slabé, aby jednaly z pouhého přesvědčení. Vychovatel představuje vůli, která se nabízí. Dítě potřebuje vaši autoritu, aby mohlo dělat to, co si v podstatě přeje udělat a o čem ví, že by to dělat mělo, ale nemělo by k tomu odvahu, kdyby mu nebyla oporou vaše vůle. Vaše autorita mu má sloužit, nezbavuje ho však nutnosti mít vlastní vůli a rozumět tomu, co dělá.



Náboženská výchova dětí

- Je ještě něco horšího než otázky bez odpovědi - jsou to odpovědi bez otázky.
- Dítě má zázračnou schopnost v náboženské oblasti napodobovat.
- V oblasti náboženské jste nejen otcem a matkou, ale též bratřími a sestrami svých dětí a dokonce jste ještě synové a dcery. V této oblasti se můžete učit i od svých dětí a můžete si s nimi vyměňovat názory.


Zvláště v náboženské oblasti se nemá používat autority. Výchova dítěte, které žije v opravdu křesťanské rodině, je v tom, že rodiče mají dost smyslu pro to posvátné a dost úcty k Bohu, aby k tomu své děti nenutili a nedělali jim z víry a jejího praktikování povinnost. Koncil vyhlásil náboženskou svobodu nevěřících. Je na čase, abychom měli úctu ke svobodě svědomí svých dětí.

Jedinou inteligentní reakcí na jednání dítěte, které odmítá se modlit nebo jít na mši, je, když mu řekneme: "Jsi ještě moc mladý. Bude lepší, když několik měsíců nebudeš chodit na mši. Musíš o tom dřív vážně přemýšlet, protože to není věc nějakého rozmaru. To je jen pro velké lidi!" Ovšem skutečnost, že dítě odmítá modlit se nebo jít na mši je důkazem, že už jste udělali chybu. Je to známka, že už jste použili své autority a že jste zasáhli předčasně.

Neznám ani jednoho chlapce nebo děvče, kteří by se nechtěli podobat svým rodičům. Je-li náboženství záležitostí dospělých, budou v něm chtít žít. Je-li však náboženství záležitostí dítěte, pak budou děti chtít jednat jako dospělí a budou chtít žít bez náboženství.

Není nic horšího než nutit děti, aby se modlily, aby chodily na mši, aby se zpovídaly. Dělalo se to celá staletí, ale pohleďte na Kristovu metodu v evangeliu: Nikdy nenutil apoštoly, aby se modlili - zdá se, že je k tomu ani nenabádal. Ale sám se modlil. Modlil se celé noci na hoře. A jednoho dne, když ho viděli, jak se vrací, plný světla, proměněný, zářící, vznešený, plný míru a štěstí, tu si řekli: "Odkud přichází, co se to s ním děje? Co se mu přihodilo? Odešel se modlit a umí se modlit." A nakonec řekli: "Pane, nenaučíš nás také modlit se?"

Máte-li děti vychovávat v náboženství, je vaší první povinností docílit, aby na vás děti naléhaly. Jinak nestojíte z hlediska náboženské výchovy za nic. Nemají-li děti touhu, aby se vám podobaly, není třeba pokoušet se o to a vnucovat jim jako vzor někoho, komu se podobat nechtějí. Budete-li se modlit vy, budou i ony toužit, aby se modlily. Stal jste se tím, komu by se i vaše děti chtěly podobat? Budou to na vás chtít - nebojte se, máte na to čas.

Obyčejně se postupuje úplně obráceně. Do čtrnácti let, dokud ti malí nešťastníci nejsou s to se vzbouřit, podávají se jim všechny svátosti do zásoby a vykládá se jim důkladně katechismus. Myslíme si totiž, že až se dostanou do věku, kdy jsou samostatní, si budeme moci s klidným svědomím říci: Udělali jsme svou povinnost.

Ale to, co na nás církev žádá, je, abyste se přičinili, aby vaše děti ve svých osmnácti letech chápaly smysl Boha a měly chuť chodit na mši. Máte tedy čas! Je to závod, v němž jde o hloubku, ne o čas. Nedívejte se tolik na své děti, podívejte se raději na sebe! Chtějí se k vám vaše děti připojit? Netouží-li po tom, musíte se změnit vy, ne ony. Co znamená mše pro vás?

Je ještě něco horšího než otázky bez odpovědi - jsou to odpovědi bez otázky. Je třeba změnit Otčenáš pro naše děti, aby už neříkaly: "Chléb náš vezdejší dej nám dnes", ale "dej nám dnes touhu po Bohu". Jde o to, aby vás vaše děti žádaly, aby se směly účastnit vaší modlitby, aby to byla pro ně tak vážná věc, věc dospělých, aby toužily růst tím, že vás budou napodobovat.

Dítě má zázračnou schopnost v náboženské oblasti napodobovat. Brzy vás předhoní. Bude-li však ohrnovat nos, je to tím, že jste se snažili působit svou autoritou. To je velmi charakteristické při večerních modlitbách v rodině. Kolik dětí dělá při tom hlouposti, jsou rozpustilé, dělají nátlak. Protože se dělá nátlak na ně, dělají to s použitím prostředků jim vlastních také. Každý autoritativní čin vychovatelův vyvolává ihned odboj toho, koho vychovává. Na každou akci odpovídá reakcí. A jsou-li děti takové, znamená to, že jste zneužili své síly. Velký pedagog Foerster říkal: "Neznám ani jednu třídu, v níž by neproudil neustálý, skrytý a potměšilý proud opozice."

Řeknete si: "Tak dobře! Necháme je tedy, ať si dělají, co chtějí!" Ve všech ostatních oblastech výchovy, ať je to výchova tělesná i mravní, tam - jak jsem vám už řekl - je třeba udat důvody našeho rozhodnutí, ale vyžadovat jeho splnění neochvějně.

Je třeba ukládat věci velmi tvrdé, ale vždy je nutno říci, proč to děláme. Je třeba, aby dítě cítilo, že neposlouchá vás, ale zásady, které i vy zachováváte. Jedině v oblasti náboženské není třeba používat autority, protože to je oblast příliš posvátná, než aby nebylo nutné vyžadovat vnitřní souhlas dítěte.

Přál bych si, aby se mravní výchova moderních dětí prováděla s nekonečně větší energií. Nedohadujme se o tom, kdy se má jít spát, kdy se vstává ani kdy se obědvá nebo večeří. Je dost oblastí, kde je možno být přísným a náročným. V oblasti náboženské je však třeba úplné svobody, máme-li u dětí vyvolat chuť a zájem.

Nevoďte děti násilím na mši každou neděli. Zařiďte v blízkosti kostelů školky pro malé děti. Ať se tam o ně starají mladé dívky a hrají si s nimi. Na základě svých zkušeností vám mohu říci, že děti se půjdou jednu neděli podívat, co se tam děje, ale určitě další neděli půjdou s rodiči do kostela. Budou na to hrdé, protože budou vědět, že mají úplnou svobodu. A při tom jsou s tatínkem a s maminkou, zvlášť, když zpívají. A ony při tom hrají vlastní úlohu. Děti se budou cítit oceněny, a to je, co požadují. Vždyť přece nechtějí nic jiného než růst. Ale jakmile je vedete násilím, jejich vlastní cena se zmenší. A jak chcete, aby to odpovídalo pojmům evangelia: "Chci, aby měli život v hojnosti." Otcovství vede až sem.

Zvláště v oblasti náboženské jste otcem a matkou. A ta nejlepší hodina náboženství, jakou můžete dát svým dětem, je ta, když se v této oblasti sami budete učit. V této oblasti jste bratřími a sestrami svých dětí. V této oblasti jste ještě stále synové a dcery. V této oblasti se můžete učit i od svých dětí a můžete si s nimi vyměňovat názory.

Ano, ještě je zde něco, co bych měl, aspoň mimochodem, říci. Mnozí z rodičů si stěžují, že si nevyměňují názory se svými dětmi. A je pravda, že je to bolestné. Většina dětí nemluví se svými otci.

Vzpomínám si na jednoho žáka, který pocházel z početné rodiny. Dětmi se tam zabývala zřejmě jen matka, protože otec byl velmi zaměstnán. Jednoho dne chlapec mimořádně neuspěl při zkouškách, proto se otec rozhodl, že zasáhne, a chlapce si ponechal doma, aby prý ho zkrotil. Sešel jsem se s tímto "zkroceným" chlapcem asi po 14 dnech prázdnin. A chlapec mi řekl: "To jsou ty nejkrásnější prázdniny v mém životě!" - "To není možné, vždyť jsi byl přece o těchto prázdninách potrestán!" - A jeho odpověď? "Viděl jsem tatínka." - "Co tím chceš říci, že jsi viděl tatínka?" - "To je tak - tatínek mě každý den zavedl do své kanceláře, viděl jsem, jak pracuje, a mohl jsem pracovat s ním (myslím, že lepil známky). Pak mne vzal tatínek do restaurace a pak jsme spolu hovořili. Ještě nikdy jsem nebyl tak šťastný!" Inu, otec ho potrestal!

Ano, jsou rodiče, kteří si stěžují, že nemají důvěru svých dětí. Ale je jen jediný prostředek, jak získat a mít důvěru svých dětí. Začněte jako první, přátelé! Když vy nemluvíte o sobě, jak chcete, aby to dělaly vaše děti?

Moderní mládež získala rovnoprávnost. To je preface o Nejsv. Trojici. Otec jednal ve své velebnosti tak dobře, že učinil svého Syna sobě rovným. Vyvýšil ho k sobě. Budete-li se svými dětmi hovořit, budete-li jim naslouchat, budete-li se jich ptát, budete-li se s nimi radit, budou cítit, že se s jejich názorem počítá, a pak budou s vámi také mluvit. Mnoho dětí si stěžuje, že maminka neposlouchá to, co říkají, že tatínek nemá čas na to, aby je poslouchal. Budete-li to dělat také tak a nějakou dobu je nebudete poslouchat, neřeknou vám už nic, protože se naučí mlčet.

Vzájemné spojení mezi rodiči a dětmi existuje zvláště z hlediska náboženského. Je nutné, abyste zůstali dost mladí, abyste pořád byli dost dětmi, abyste měli co svěřovat, abyste dělali své objevy, které byste svým dětem svěřovali, a abyste byli schopni přijímat to, co by ony o svých objevech sdělovaly vám.


***

(z knihy "Láska a manželství" , vydal(o):  Vydavatelství Grantis s.r.o. Ústí nad Orlicí)