Co je dobré vědět a nad čím je dobré se zamyslet

Psychický vývoj v dospívání

V naší společnosti jsou stále viditelné rozdíly mezi výchovou dospívajících dívek a chlapců. Obě skupiny mají odlišná pravidla – zatímco u dívek je kladen důraz na jejich citlivost, u chlapců rodiče zpravidla podporují jejich fyzickou sílu. Tento rozdíl je pak příčinou toho, že si obě pohlaví vzájemně nerozumí.

Sebepojetí dospívajících dívek

„Speciální zkušenosti související s pohlavím vedou dospívající dívky často k tomu, že oblast výkonů obsazují ve svém sebepojetí negativně. Málo si důvěřují, stále více redukují úroveň nároků na sebe a zvyknou si považovat svou výkonnost a své schopnosti za silně omezené. Vyhýbají se konkurenci a soupeření, jak je to jen možné. Obávají se přímé konfrontace a snadno si připadají bezmocné a méněcenné, když se jim něco nepodaří nebo když jsou druzí v něčem lepší.

Naproti tomu senzibilita a schopnosti v oblasti mezilidských vztahů, to je oblast sebepojetí, kterou děvčata – opět na základě svých pohlavně specifických zkušeností – obsazují v tomto věku obvykle výrazně pozitivněji. Vždyť se jim trvale dostává uznání a potvrzení, jestliže se projevují chápavým, starostlivým, vstřícným a přizpůsobivým chováním. Tím spíše když se starají o jiné, pečují např. o menší sestřičku nebo o starou babičku. Paličatost, tvrdošíjnost, buřičství, nebo dokonce agresivní chování naráží na odmítnutí a zápornou kritiku a nakonec ho dívky prožívají jako nevhodné pro své pohlaví, protože odporuje zavedené představě „hodné holčičky“. Nejedné z nich přejde klišé hodné, milé a citlivé dívenky natolik do krve, že už se cítí dobře jen tehdy, když se tak také chová – souhlasí s její představou o sobě samé. Snaží se vyhýbat situaci, v níž by mohl vyvstat nějaký spor, hádka nebo napětí.

Připadá si úspěšná a silná tehdy, když se vciťuje do druhých a dbá na jejich potřeby, zatímco své vlastní zanedbává, přesouvá nebo úplně potlačuje. Jakmile vypadne z role a stojí si na svém, vzbouří se, nebo dokonce reaguje s neporozuměním, vzdorem a vzteklým odmítáním, nezřídka se sama vzápětí cítí vinna, není jí dobře a dělá si výčitky. V rodině navíc často vidí, že se matka v konfliktních situacích chová podobně – totiž podle své tradiční role. Mnohdy také cítí, že matka rezignovala a její negativní pocity promíšené s agresí se změnily ve smutek, zoufalství a depresi. Některé severoamerické vývojové psycholožky (např. Zahn-Waxler a kol., 1991) se dokonce domnívají, že tímto způsobem předává generace matek svou depresivitu na generaci svých dcer.

Na mě nebudeš řvát!

Sebepojetí dospívajících chlapců

Dospívající hoši jsou méně ohroženi depresí, protože se orientují méně podle chování matek a více podle chování mužských vzorů v rodině i mimo ni. Nastávajícím mužům je nejen dovoleno stát si na svém, dokonce se od nich očekává, že se budou prosazovat – v případě potřeby i silou a tvrdostí. Když se ve vyhroceném sporu chová agresivně žena, bývá to posuzováno jako zakázané jednání, je to „přejaté“ , „nepřiměřené“ , „zbytečné“ nebo „hysterické“. Agresivní chování mladého muže se naproti tomu nesetkává jen s odmítnutím a kritikou, ale také s určitým porozuměním: vždyť všechna ta nahromaděná síla potřebuje nějaký ventil, jinak by to v něm tak dlouho doutnalo, až by úplně ztratil sebeovládání atd. Tyto a podobné omluvy, dodnes vcelku běžné, odpovídají starému klišé pohlavních rolí: „Správný muž je průbojný a je-li třeba, prosazuje se i silou.“ Chlapcům se tak vnuká, aby ve styku s druhým pohlavím byli v případě konfliktů tvrdí, necitliví a nekompromisní. Typické zkušenosti, které získávají ve sporech s přibližně stejně starými děvčaty, je dále posilují a utvrzují v tom, aby demonstrovali „chlapskou“ neústupnost a necitelnost. V tomto věku mají za obvyklých podob výchovy a socializace málo možností, jak nabýt kompetencí v mezilidských vztazích a citu a porozumění pro druhé a pro jinakost vůbec.

Uvážíme-li, že chlapci v tomto věku jsou ve srovnání s dívkami méně zralí a ve věcech mezilidských vztahů často nediferencovaní a zaostalí, můžeme si snadno domyslet, že se obvykle buď docela vyhýbají styku s děvčaty, nebo na jejich citlivost odpovídají chlapáckými gesty, pohrdavou povýšeností, neomaleností a agresivním chováním. V extrémních případech se agresivní impulzy v rámci skupiny vrstevníků mohou zvrhnout až v násilné útoky. Cílem takového útoku už pak nemusí být jen žena jako příslušnice druhého pohlaví, ale může to být kterýkoli člověk, který se od agresora liší – cizinec hledající azyl, gastarbeiter, slabý člověk, invalida, slepec, stařec nebo dítě.“ (1)

Ženy – muži

Každý z nás máme ve svém životě nějakou roli. Někdo je starostlivý manžel, který vydělává, aby se jeho rodina měla dobře. Jiný muž může být ztroskotanec, který si v životě pouze stěžuje na svůj neúspěch. Žena může být pro změnu kariéristka či žena v domácnosti. Naše role v životě ovlivňuje výchova v dětství, a platí, každé pohlaví má předpoklady pro něco jiného. Kniha „Ženy - muži“ si všímá rozdílů mezi pohlavími. Zjišťuje, do jaké míry jsou rozdíly mezi pohlavími dané výchovou a do jaké míry geneticky. Chcete-li porozumět rozdílům mezi ženami a muži na psychologické úrovni, je tato kniha určena pro vás.

Ženy - muži

Zdroj :(1) KARSTEN Hartmut: Ženy – muži. 1.Vyd.,Praha: Portál 2006. 184 s. ISBN 80-7367-145-X. s. 92 - 94 (Výběr : Maya)

Zobrazeno 4314×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio