Psychický vývoj v dospívání

Sebepojetí dospívajících dívek

„Speciální zkušenosti související s pohlavím vedou dospívající dívky často k tomu, že oblast výkonů obsazují ve svém sebepojetí negativně. Málo si důvěřují, stále více redukují úroveň nároků na sebe a zvyknou si považovat svou výkonnost a své schopnosti za silně omezené. Vyhýbají se konkurenci a soupeření, jak je to jen možné. Obávají se přímé konfrontace a snadno si připadají bezmocné a méněcenné, když se jim něco nepodaří nebo když jsou druzí v něčem lepší.

Naproti tomu senzibilita a schopnosti v oblasti mezilidských vztahů, to je oblast sebepojetí, kterou děvčata – opět na základě svých pohlavně specifických zkušeností – obsazují v tomto věku obvykle výrazně pozitivněji. Vždyť se jim trvale dostává uznání a potvrzení, jestliže se projevují chápavým, starostlivým, vstřícným a přizpůsobivým chováním. Tím spíše když se starají o jiné, pečují např. o menší sestřičku nebo o starou babičku. Paličatost, tvrdošíjnost, buřičství, nebo dokonce agresivní chování naráží na odmítnutí a zápornou kritiku a nakonec ho dívky prožívají jako nevhodné pro své pohlaví, protože odporuje zavedené představě „hodné holčičky“. Nejedné z nich přejde klišé hodné, milé a citlivé dívenky natolik do krve, že už se cítí dobře jen tehdy, když se tak také chová – souhlasí s její představou o sobě samé. Snaží se vyhýbat situaci, v níž by mohl vyvstat nějaký spor, hádka nebo napětí.

Připadá si úspěšná a silná tehdy, když se vciťuje do druhých a dbá na jejich potřeby, zatímco své vlastní zanedbává, přesouvá nebo úplně potlačuje. Jakmile vypadne z role a stojí si na svém, vzbouří se, nebo dokonce reaguje s neporozuměním, vzdorem a vzteklým odmítáním, nezřídka se sama vzápětí cítí vinna, není jí dobře a dělá si výčitky. V rodině navíc často vidí, že se matka v konfliktních situacích chová podobně – totiž podle své tradiční role. Mnohdy také cítí, že matka rezignovala a její negativní pocity promíšené s agresí se změnily ve smutek, zoufalství a depresi. Některé severoamerické vývojové psycholožky (např. Zahn-Waxler a kol., 1991) se dokonce domnívají, že tímto způsobem předává generace matek svou depresivitu na generaci svých dcer.

Sebepojetí dospívajících chlapců

Dospívající hoši jsou méně ohroženi depresí, protože se orientují méně podle chování matek a více podle chování mužských vzorů v rodině i mimo ni. Nastávajícím mužům je nejen dovoleno stát si na svém, dokonce se od nich očekává, že se budou prosazovat – v případě potřeby i silou a tvrdostí. Když se ve vyhroceném sporu chová agresivně žena, bývá to posuzováno jako zakázané jednání, je to „přejaté“ , „nepřiměřené“ , „zbytečné“ nebo „hysterické“. Agresivní chování mladého muže se naproti tomu nesetkává jen s odmítnutím a kritikou, ale také s určitým porozuměním: vždyť všechna ta nahromaděná síla potřebuje nějaký ventil, jinak by to v něm tak dlouho doutnalo, až by úplně ztratil sebeovládání atd. Tyto a podobné omluvy, dodnes vcelku běžné, odpovídají starému klišé pohlavních rolí: „Správný muž je průbojný a je-li třeba, prosazuje se i silou.“ Chlapcům se tak vnuká, aby ve styku s druhým pohlavím byli v případě konfliktů tvrdí, necitliví a nekompromisní. Typické zkušenosti, které získávají ve sporech s přibližně stejně starými děvčaty, je dále posilují a utvrzují v tom, aby demonstrovali „chlapskou“ neústupnost a necitelnost. V tomto věku mají za obvyklých podob výchovy a socializace málo možností, jak nabýt kompetencí v mezilidských vztazích a citu a porozumění pro druhé a pro jinakost vůbec.

Uvážíme-li, že chlapci v tomto věku jsou ve srovnání s dívkami méně zralí a ve věcech mezilidských vztahů často nediferencovaní a zaostalí, můžeme si snadno domyslet, že se obvykle buď docela vyhýbají styku s děvčaty, nebo na jejich citlivost odpovídají chlapáckými gesty, pohrdavou povýšeností, neomaleností a agresivním chováním. V extrémních případech se agresivní impulzy v rámci skupiny vrstevníků mohou zvrhnout až v násilné útoky. Cílem takového útoku už pak nemusí být jen žena jako příslušnice druhého pohlaví, ale může to být kterýkoli člověk, který se od agresora liší – cizinec hledající azyl, gastarbeiter, slabý člověk, invalida, slepec, stařec nebo dítě.“ (1)

Ženy – muži

Každý z nás máme ve svém životě nějakou roli. Někdo je starostlivý manžel, který vydělává, aby se jeho rodina měla dobře. Jiný muž může být ztroskotanec, který si v životě pouze stěžuje na svůj neúspěch. Žena může být pro změnu kariéristka či žena v domácnosti. Naše role v životě ovlivňuje výchova v dětství, a platí, každé pohlaví má předpoklady pro něco jiného. Kniha „Ženy - muži“ si všímá rozdílů mezi pohlavími. Zjišťuje, do jaké míry jsou rozdíly mezi pohlavími dané výchovou a do jaké míry geneticky. Chcete-li porozumět rozdílům mezi ženami a muži na psychologické úrovni, je tato kniha určena pro vás.

Zdroj :(1) KARSTEN Hartmut: Ženy – muži. 1.Vyd.,Praha: Portál 2006. 184 s. ISBN 80-7367-145-X. s. 92 - 94 (Výběr : Maya)