Co je dobré vědět a nad čím je dobré se zamyslet

Uzdravující láska

Vyléčí ta nejhlubší zranění

(Anselm Grün )

V různých rozhovorech narážím opakovaně na to, co mnohé v dětství nejvíce zranilo: na nedostatek lásky. Dotyční si jasně uvědomovali, že nebyli bezvýhradně přijímáni. Tak jako každé dítě toužili po bezpečí u své matky, ale když měla maminka moc práce a nedokázala jim ono útočiště poskytnout, stáhli se do sebe a lásku v sobě potlačili. Vnímat touhu po ní, avšak nemít možnost ji naplnit, by pro ně bylo příliš bolestné. Toužili po tom, aby si jich otec všiml a projevil jim uznání, aby je pochválil a věnoval jim svou pozornost. Byl-li však zcela pohlcen svou prací, jejich touha po otcovské lásce přišla zkrátka. Často ji pak bezděky po celý svůj další život hledali, aniž by ji v plnosti zakusili. Opakovaně zakoušeli podobná zranění, jaká utrpěli v dětství.

Působí-li nedostatek lásky ta nejhlubší zranění, dokážeme odhadnout, že pouze on je schopna tyto rány opět uzdravit. Terapeuti i duchovní rádcové dobře vědí, že ke skutečnému uzdravení nevede určitá psychologická nebo duchovní metoda, ale pouze láska. Rogers ji popisuje jako neomezenou a uctivou účast - empatii. Klient potřebuje zakusit bezpodmínečnou terapeutovu lásku, aby se vůbec odvážil přistoupit k nedostatku zkušenosti lásky ze své minulosti a dokázal ji zpracovat, avšak nesmí přitom připustit vznik vztahu závislosti na terapeutově náklonnosti. To se často děje v takzvaném přenosu. Ten je sám o sobě důležitou zastávkou na cestě k uzdravení. Klient zakouší v osobě terapeuta či pastoračního asistenta otce nebo matku, po níž odjakživa toužil. Pak ale musí obrátit svůj přenos zpátky k sobě a zakusit lásku přijatou od terapeuta ve svém nitru. Teprve za tohoto předpokladu může dojít k uzdravení.

Literatura se velice často věnuje tématu uzdravující síly lásky. Ta v pohádkách proměňuje zvíře opět v člověka. Blízkost určitých lidí nás skutečně mění ve zvíře: někdy v pichlavého ježka, jindy v dravého vlka nebo v plachou srnu. Proto nutně potřebujeme lásku druhého člověka, jež by nám znovu navrátila lidskou podobu. Starý chasidský příběh vypráví o otci. který si nedovedl poradit s nezdárným synem. Proto ho přivedl k rabínovi s prosbou, zda by potomka nenaučil řádnému chování. Nato rabín synka objal a po celý den ho choval
v milujícím náručí. Když si pro něho na druhý den otec přišel, byl chlapec jako vyměněný. Byla to láska, která ho uzdravila, nikoliv kázání o dobrých mravech.

To, co uzdravuje naše rány, není však výlučně láska lidská, ale samozřejmě také Boží. Tu ale neprožíváme tak často zakusitelným způsobem. Přesto občas vnímáme, jak nás obklopuje a proniká, a prožíváme přitom uzdravení svých nejhlubších ran. Přesto se může stát, že se nějaká rána tu a tam znovu otevře a zabolí, ale zkušenost už jednou prožitého hlubokého pokoje nám brání, abychom se kolem svého zranění stále točili a svalovali odpovědnost za ně na druhé. Zkušenost, že jsme Bohem milováni, nás spíše vede k tomu, že nás taková opakovaná bolestná připomínka nasměruje do náruče jeho bezpodmínečné lásky. Rána nám přestává ničit život, ba dokonce nás k němu novým způsobem přivádí a učí nás nově milovat.

 

(z knihy "Víra, naděje, láska" , vydal(o):  Karmelitánské nakladatelství)

Zobrazeno 1847×

Komentáře

růžetrnitá

Díky za připomenutí, i když člověk tohle už slyšel, někdy si to potřebuje znovu uvědomit, neboť lidská zranění , hluboká zranění srdce se nedají vyléčit najednou.

Pavi

Děkuji za vaši reakci,<br />
ano lidská zranění člověk nosí dlouho v srdci a nedají se jen tak rychle vyléčit... snat to chce čas a modlidbu k našemu Pánu ..pro ty kterým jsme ublížili nebo kteří nám ublížili...on jediný zná naše srdce a ví jakou pomoc my potřebujeme...<br />
<br />
Přeji i ostatním čtenářum, aby se nebáli vystoupit ze svého utajení a napsali něco od srdce...???Pavi

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio