Neprožitý zážitek

Když jsme byli malé děti, neuvědomovali jsme si život s veškerými jeho radostmi a starostmi. Mohlo se tak lehce stát, že nám rodiče ve snaze nás bránit před krutým světem neřekli o něčem celou pravdu. Tato poloviční pravda ale může ovlivňovat celý náš život.

V tomto článku se budeme zabývat případem Petry, která si v dětství dostatečně neprožila úmrtí své babičky. Její případ nám ukáže, jak může pokus ochránit dítě před krutou realitou vést k depresivním zážitkům v dospělém životě.

„Petra pláče jakmile v televizi vidí, že někdo zabil nebo opustil zvíře. Její rodina si jí kvůli tomu často dobírá. I sama si myslí, že reaguje přehnaně. Když slyším, jak Petra s humorem líčí svou přecitlivělost, vyslovuji domněnku, že nejspíš musela spolknout nějakou bolest, kterou přesouvá do jiných situací, jež se týkají afektivní ztráty.

Petra mou hypotézu posílí, když mluví o tom, jak se bojí o svého partnera. Když se zdrží deset minut, Petra si dělá starosti, děsí se nehody. Ostatně stejně jedná ve všech afektivních vztazích. Strach ze ztráty blízkého člověka, strach, že bude opuštěna, je stále někde v ní. Tento pocit nejistoty prožívá mnohem hůř než záchvaty pláče před televizí.

Když jsem se ptal, jestli už ztratila někoho, koho měla velmi ráda, zmínila se o babičce, která umřela, když Petře bylo pět nebo šest let. „Kam babička odešla?“ „Odešla do nebíčka,“ odpověděli jí. Odpověď je to ovšem velmi neúplná a značně zjednodušená, ale pro dítě toho věku dostatečná, pomyslel by si člověk.

Ale co se doopravdy děje v hlavě šestiletého dítěte? „Odešla do nebíčka“ - tatínek také odešel do práce a vždycky se vrací, stejně jako maminka chodí na nákup a pak zase přijde. Petra už skoro dvacet let ve svém dětském srdci „čeká“ na babiččin návrat.

Petra nikdy babiččin „odchod“ neoplakávala, svou bolest přenesla na podobné scény v televizi, a nedokončené truchlení se projevuje i v jejích afektivních vztazích, když se bojí, že milovaní lidé se nevrátí.

Abych si ověřil, zda jde opravdu o důsledky citového zranění, požádal jsem ji, aby zavřela oči a představila si přítomnost babičky, jak si ji pamatuje. Okamžitě se rozplakala, čímž potvrdila hypotézu, že šlo o neodžitý zármutek. Konečně mohla dát průchod bolesti staré dvacet let.

Jak by ostatně mohla truchlení prožít? Když jí bylo šest let, smrt představovala zkušenost, která se vymkla jejímu chápání. Vzpomíná si, že se dívala pod rakev, jestli tam jsou kolečka. Nejede babička navštívit pánbíčka do nebíčka v jakémsi zvláštním vozidle?

Paměť těla uchovala pečlivě všechny slzy, které Petra tehdy nemohla prolít, ale symbolicky je prolévala při událostech, které jí tento někdejší „odchod“ připomínaly. Původní zranění však nedokázalo vyléčit ani celé jezero slz. Petra nyní bude muset prožít svůj zármutek a na „případný babiččin návrat“ přestat čekat. Zároveň se zbaví neustálého strachu, že lidé, které miluje, se nevrátí.

Když jsem se Petry ptal, jestli někdy mívá potíže s dýcháním nebo opakované chřipky, sdělila mi, že mívá často záněty průdušek a nosních dutin. Zvláštní, vždyť v čínském lékařství tyto choroby souvisejí s meridiánem plic, spojovaným s duševní bolestí! To, z čeho se nemohla vyplakat za pomoci slov, se vylévalo do těchto nemocí.

Zranění způsobené neodžitým truchlením ovlivňovalo několik aspektů Petřina života. Je však možné toto neviditelné zranění někomu vytýkat?“ (1)

Zbavit se minulosti

Od našeho dětství máme v nevědomí zakódovány procesy, které značnou měrou určují naše chování a prožívání. Tyto procesy si vědomě neuvědomujeme, a proto je nemůžeme sami ani ovlivnit. Kniha „Zbavit se minulosti“ rozebírá psychické poruchy, které se u nás mohou objevit. Zjistíte, proč a jak vznikly, co si s nimi počít, a jak to udělat, aby co nejméně ovlivňovaly partnerský vztah a vaše potomky.