Mějte rádi sami sebe

„Zabývejme se nyní jedním ze základů své identity, a to sebeláskou. Významný rozměr identity a klíč k jejímu vývoji spočívá v lásce, kterou dáváme sami sobě. Sebeúcta je ostatně rozhodujícím faktorem našich citových vztahů. Přisoudíme-li vyšší hodnotu sami sobě, snadněji se vyhneme vztahům závislosti, kdy vyhledáváme pohled toho druhého, abychom se ujistili, že máme právo na vlastní existenci. Při svém hledání si musíme uvědomit, že láska k sobě a láska k druhým jsou vzájemně pevně propojeny. Lidé, kteří se oddávají lásce tak, že se v ní ztrácejí, nemilují dostatečně sami sebe. Zapomněli totiž na druhou část jednoho přikázání, které říká: „Miluj svého bližního jako sebe samého.“

Zdravá identita spočívá na zdravé sebeúctě. Je v ní obsažena důvěra v sebe a hodnota, kterou si přisuzujeme. Láska k sobě nám umožní přisvojit si právo být sám sebou, aniž bychom čekali na schválení od ostatních, dá nám také příležitost hledat a zkoušet, co nás přitahuje, aniž bychom si to vyčítali. Krátce řečeno, dovolí nám žít podle svého, volně dýchat a zaujímat místo, které potřebujeme pro svůj vývoj, při respektování potřeb ostatních.

Pokud si patřičně nevážíme sami sebe, nebudeme vyhledávat to, co skutečně potřebujeme, abychom se kladně vyvíjeli a rozvíjeli veškerý svůj potenciál. Prostě uvěříme tomu, že si nezasloužíme to nejlepší, co nám život může nabídnout. Někdo si dokonce myslí, že si ani nezaslouží, aby existoval, a že jeho život nestojí za to, aby byl prožit.

Přestat očekávat schválení od ostatních, aby člověk ocenil sám sebe a život, je bezpochyby základní životní proměnou. Rozhodnout se pro život, pro lásku, pro radost z každodenní existence, být úplně zodpovědný za svou schopnost žít a za své štěstí je nesporně základem toho nejtvořivějšího, čeho může jedinec dosáhnout.

Ale není to zdaleka jednoduché. Většina z nás je stále ještě ovládána svou minulostí plnou nevyjasněných problémů s otcem a matkou, nevyhnutelných milostných konfliktů a negativních hlasů které v nás přebývají. Abychom mohli milovat ostatní i sebe, je potřeba prožít pocit, že jsme byli milováni. Ze zrcadel, která nám svými gesty a pohledy nastavovali rodiče a další rodičovské postavy, vytváříme základní prvky zdravé sebeúcty.

Když jako děti vidíme světlo obdivu, nadšení a lásky v očích těch, kdo nás obklopují, postupně si toto kladné zrcadlo, nastavené nám samotným, přisvojíme a naučíme se mít rádi sami sebe. Toto přisvojení přispěje k vytvoření pozitivních rodičovských komplexů, které nás budou podporovat, ne nám škodit. Sebeláskou získává člověk dostatečnou sebedůvěru, věrnost k vlastním stránkám, které ostatní neoceňují, schopnost procházet vzpříma nepříznivými obdobími a prožít život jako velké dobrodružství. Vnitřní pozitivní zrcadlo je základem zdravého narcismu.

Když byla například naše matka nemocná, otec alkoholik, jako malí jsme leželi v nemocnici, nikdo se o nás nestaral, nebo když péče o nás nepřinášela rodičům potěšení, nastavil nám život negativní zrcadlo a z toho plynoucí nízkou sebeúctu. Místo důvěry ve vlastní schopnosti nás pak pronásledují neustálé pochyby. Špatné přijetí v našem přirozeném prostředí pro nás bylo traumatizující zkušeností. Ta přispěla k vytvoření negativních rodičovských komplexů, které nejsou životní oporou, ale naopak nám neustále připomínají řadu vlastních nedostatků.

Jako kdyby nám někdo neustále zlověstně našeptával: „To Sněhurka je ze všech nejkrásnější!“ Začínáme se stydět za to, co jsme, a nenávidět všechny, kteří jsou schopnější. Soupeříme s nimi, závidíme jim, snažíme se je zničit, nebo se k nim přimkneme a začneme je napodobovat, abychom si vysloužili tolik pozornosti od okolí, kolik mají podle našeho názoru oni. Vstupujeme tak do určitého druhu vztahu naplněného láskou, která se velmi rychle může změnit v nenávist, pokud se od osoby námi vybrané jako vzor dokonalosti nedočkáme zadostiučinění nebo připraví-li nám tato osoba deziluzi, když dostatečně neocení naše schopnosti.

V tomto případě jde o narcismus, který je chorobný, a člověk zde, na rozdíl od všeobecného přesvědčení, trpí takovou poruchou sebelásky, která působí dojem sobectví. Jeho sebeúcta je totiž natolik vratká, že musí být neustále povzbuzován pozitivními slovy a projevy obdivu. Vysvětluje se tak, proč takový člověk neustále potřebuje soustřeďovat pozornost okolí na to, kým je a co dělá, jako dítě, které za každou cenu chce, aby mu pochválili jeho obrázek. Když se mu podaří zvítězit nad negativním obrazem sebe samého, který mu vnukají nelítostné komplexy, získá novou sebedůvěru a změní chování. Problémem je v něm však zakořeněn velmi hluboko, a proto je často nutná dlouhodobá terapie.“ (1)

Anatomie lásky

Publikace Anatomie lásky rozebírá vliv vztahů mezi rodiči a jejich dětmi na pozdější partnerské vztahy. Zaobírá se především těmi rodiči, které ovlivňují výběr potenciálního partnera, tedy vztahy otec – dcera, matka – syn. Dozvíte se, jaká citová zranění může otec dceři přivodit, a jaké důsledky z toho pro ni plynou pro budoucí život. Ve vztahu matka – syn je mnoho mužů velmi přínosná pasáž o hodném chlapci. G. Corneau psychologicky rozebírá vznik komplexu hodného chlapce, jeho projevy i důvody, proč většina žen nechce s hodným chlapcem nic mít. Dává také návod, jak se tohoto psychického problému zbavit. Kniha je vhodná pro všechny, kteří se chtějí dozvědět více o podstatě lásky, pro ty, kteří mají problémy s tím, že jsou příliš hodní, a v neposlední řadě i pro budoucí rodiče, kteří chtějí vychovat své dítě bez psychických traumat.

Zdroj : (1) CORNEAU Guy: Anatomie lásky. 3.Vyd.,Praha: Portál 2007. 248 s. ISBN 978-80-7367-254-6. s. 33 - 35  (Výběr _ Maya)